FREEDIVING - Markův zážitek z prázdnin

Tak mi skončily prázdniny a myslím, že by stálo za to se s vámi podělit o pár zážitků. Začal bych hned mým rozhodnutím zajet si na kurz freedivingu. Nápad se zrodil ihned po zhlédnutí filmu OceanMan (vřele doporučuji). Se znalostí, že Mirek Hrdý natočil film Freediving.cz, jsem vytočil jeho číslo. Mimo nadšeného povídání o tom jak to každého posune na dvojnásobek jeho dosavadních schopností, mne odkázal na Dana Exnera. Měl jsem štěstí, jelikož jeden z kurzů probíhal ten týden v Chorvatsku. Bez jakékoliv představy a lehce skeptický k Mirkovu přehánění jsem vyrazil. Měl jsem den zpoždění, takže mne přivítala už docela stmelená partička 7 lidí a dvou instruktorů.

        První den pro mne začal dopoledne nařízením velmi přísné diety na celý týden a několika praktickými radami. Následovala lekce bráničního dýchání. Ukázalo se, že jsem z účastníků asi největší pako ve schopnosti vědomě řídit bránici. No, ale drobné pokroky jsem přece udělal. Hned poté jsme vyrazili člunem na protější ostrůvek, kde jsme na oblázkové pláničce zkoušeli první „statiky“. Každý měl zkoušet, co dokáže, vleže na hladině s hubou pod vodou na základě znalostí, které si přivezl z domova. První statiky u mě byly pod jednou minutou (jsem děsnej salát), u ostatních přes minutu. Výkony nutily instruktory zachovávat lektorský nadhled a  trpělivost. Radost, ale spíš děs, jim způsobil Michal, jeden ze začátečníků, který tam hned na druhý pokus frknul 5:07 min. Spadla nám brada. Cestou zpátky jsme rozebírali, že dnes šlo o to hlavně si zkusit, kde jsou naše limity a jaké máme pocity. Odpoledne jsme měli záchranu „buddyho“ pro případ, kdyby svoje překonávání přetáhnul přes zdravou mez. Tady pro mne bylo asi největším překvapením, že člověk vybaven potápěcím reflexem je i po upadnutí do limbu „black out“, stále schopen vydržet dalších cca 15min, než se začne topit. Dalším překvapení bylo, že člověka z „black out“ nedostanete umělým dýcháním, ale pouhým foukáním na receptory, které se nacházejí pod očima.

        Každý další den pokračovala teorie a každý den se postupně přidávala další dechová a přípravná cvičení a metody zklidnění tepovky. Budoval se jakýsi potápěcí rituál. Hodně se rozebírali pocity a taky způsoby jak s nepříjemnými pocity pracovat a tím zlepšovat svoji odolnost proti nutkání a bolestem, kterými nás tělo při delším pobytu pod vodou obšťastňuje. Statiky přes jednu minutu u mne a přes dvě u zkušenějších se staly samozřejmostí. Pak se postoupilo o další minutu dál. Tady mě nejvíc překvapilo tzv. CO2 cvičení. Je to několik statik po sobě, kdy vám instruktor zkracuje čas mezi nimi. U mne to fungovalo tak, že čím méně jsem měl času se vydýchat, tím dříve přišly kontrakce (kopance bránice do břicha), tím dříve jsem se s nimi srovnal a tím delší byly výdrže. Časy, opakovaně přes 2:30 min při takovém cvičení, nebyly problém.

        U hloubek to bylo podobné. Už třetí den nám nestačila hloubka v zálivu a museli jsme lodí vyjíždět na moře. Což vzhledem tomu, že skoro pořád fučela Bura, byl fakt zážitek. Loď zmizela, my postavili potápěcí konstrukci a pak už se jelo. Po hodině sem tam někdo zvracel z krásného pohupování na vlnách. Na hloubkách se po dechových cvičeních a statikách jednalo už jen o efektivní pohyb pod vodou a práci s psychikou. Tam se ukázalo, že lidi s největší výdrží nemusí dosahovat největších hloubek. Tady se ploutvácká průprava ukázala výhodou. Před kurzem jsem se o nejhlubší ponor pokoušel pouze jednou. Bylo to před 15 lety v Chorvatsku , kde jsem pod dohledem Stoupíka udělal na krev 22m. Tady jsem se brzy naučil ve 20m sedět na disku a posléze při relaxačních ponorech dávat 15 až 30 sec v hloubkách kolem 25m a nakonec i 30m. Hlouběji jsem měl potíže vyrovnat. Běžný tlak v plicích nestačí na profouknutí uší a jsou opět metody jak si s tím poradit. Ale zase je potřeba opět umět pracovat s bránicí, ale u mě? :o) V této oblasti, na rozdíl od statiky, z nás měli instruktoři radost. Říkali, že v porovnání s jinými kurzy dosahujeme velké hloubky.

        Pak přišel poslední den kurzu, závody. Začaly závody podle standardů AIDA (není podstatné vysvětlovat). Ve statice jsem měl 3:37min za pěkného tlučení bránice do břicha, což nebyl nijak zázračný čas. Michal nám všem naložil časem 5:36min a pár lidí šlo přes 4 min. Odpoledne soutěž v hloubkách. Nejdříve taktizování s nahlášením hloubky a pak se šlo na to. Tak jsem si loupnul 37m i s potížemi s vyrovnáním a dva mazáci dali 40m. Tím pro mě zbylo 3. místo. Po zkušenostech z přípravy jsem dal dva rychlé hluboké ponory a bez rozdýchávání jsem šel na ten závodní. Výsledkem byla pohoda dole na disku i po cestě zpátky. Po závodech jsme jeli na místní oblíbenou lokalitu a na hubu jsme prohlíželi jakž takž zajímavou stěnu. Největší zábavou bylo škádlení skupiny polských „bublinářů“ s dvojčaty na zádech v hloubce kolem 20m. Ze začátku nechápali, kde se tam berou ti ploutváci, co lezou do každé skuliny, válejí se na dně nebo si dělají skupinová fota.

        V článku jsem si netroufl předávat jakákoliv moudra, ale jen popsat docela pěkný zážitek. Už jen proto, že dva týdny na to, jsem vyrazil s rodinkou do Egypta. Tam jsem si mohl ověřit uplatnění dovedností v praktickém použití – dovolená. Každý den jsem si dal dvakrát hodinku „šnorchlování“ a na dohodnuté potápění s přístrojem jsem zapomněl. Nebylo potřeba, klid a čas strávený pod hladinou v hloubkách mezi 6 a 20m byl natolik dostatečný, že se mi po flaškách a jacketu vůbec nestýskalo. Několikrát jsem si zopakoval provokaci „bublinářů“. U jedné skupinky mne jejich divemaster čtyřikrát atakoval signálem „jsi OK?“ a pak teprve jsem mu ukázal, že už musím nahoru, naposledy jsem si u něj na computeru zkontroloval hloubku a  pomalu se vydal k hladině. Sklidil jsem potlesk na otevřené scéně. Jsou chvíle, kdy lidem ta minuta pod vodou přijde strašně dlouhá. Stručně, krátce - stojí to za to. Pokud se zúčastnil i někdo jiný, šup sem s názorem, (podle fotek vím, že snad Pšenda se Štěpánkou).

Marek