Setkání první - léta šedesátá

Na Stínadla přijela pouť. Na takový udusaný plácek mezi paneláky. Později ho zazdili, a to doslova, fotbalovým stadionem FK Teplice.  Ale nyní tu byly houpačky, kolotoče a také střelnice. Tam se dala vystřílet žvýkačka s obrázkem kačera Donalda, nebo růže z krepového papíru. Všude byla spousta lidí.  Laciná muzika se drala z tlampačů a narážela na betonovou šeď okolních domů. Ve vzduchu poletovala vůně cukrové vaty a tureckého medu. Tady jsem je poprvé potkal. Zíral jsem na ně s otevřenou pusou. Dlouhé vlasy, volné květované šaty, až odvážně průhledné. Nohy naboso v sandálech. Byl jsem zmaten a nechápal jsem. Všude jen šeď konfekčního tesilu a spořádané chování lidských figurín a teď tohle. To provokující pestrobarevné oblečení a uvolněné mravy skupinky mladých lidí mě přivádělo v údiv. Bylo mi v té době tak osm, možná deset. Teprve jsem rozum bral, ale později jsem pochopil, byli to hipíci.

Čas běžel dál. V komunistické temnotě si člověk pomalu skládal střípky poznání jeden vedle druhého. O válce v Koreji a ve Vietnamu. O Kennedym a jiných prezidentech. O hnutí mladých Američanů proti válce a konzumní společnosti a další a další. Informací neposkvrněných komunistickou propagandou bylo v té době velice málo a získat je bylo obtížné. Čistých zdrojů bylo poskromnu. Několik zahraničních časopisů dovezených z poza železné opony, zarušené rádio Svobodná Evropa, rodiče a pár přátel, kterým mohl člověk důvěřovat. A bylo ještě hůř. Po mírném politickém uvolnění přišla ruská okupace a po té, doba takzvané normalizace. Nastaly nám těžké časy. Všichni se báli, jeden druhého a všichni všech. Lidé se uzavírali do svých příbytků a do sebe samých. Ale ten vzdor proti všeobecné konvenci a ustavičné nepravdě tu přece jen přetrvával.  Na krku protiatomový znak* a vlasy dlouhé, jak jen to šlo. To byl náš i můj vzdor. V každém z nás byl kousek hipíka. Sice malý, ale o to více pečlivě opatrovaný.

Co teprve muzika, to byl další fenomén této doby. Folk a rock se prolínal s kulturou dlouhovlasých hippies. A problém tu byl znovu, kde tu hudbu vzít? Oficiálně se v radiu nic nehrálo. Z toho, co by mladého člověka zaujalo, absolutně nic. Na jednu zahraniční skladbu muselo být odvysíláno snad sto českých nebo i ruských. Přesto se ale našly cestičky, jak cenzuru obejít. Když k večeru vystoupala ionosféra do správné výše, a věřte, že proti tomu komunisti nic dělat nemohli**, nastaly vhodné atmosferické podmínky pro odraz radiových vln vzdálených stanic. Na stupnici mého malého tranzistorového rádia se začaly dít velké věci. Vedle propagandou prolezlých stanic Praha a Hvězda a nekonečně prázdného šumu, tu najednou počaly vyskakovat rozhlasové stanice, jak hvězdičky na ztemnělé obloze. Otec vždycky čekal na Hlas Ameriky, ale mě zajímala pouze jedna jediná stanice. Rádio Luxemburg, nekonečná studnice hudebních novinek a hudebního zpravodajství. S uchem na kouzelné krabičce jsme probděli nejednu noc.

O době hippies a obrazu té doby v Čechách, by se daly psát romány, ale to by bylo dost únavné a jsou tady od toho jiní, povolanější, a tak už jenom jednu úvahu na závěr. Všichni jistě znáte film Miloše Formana Vlasy, a kdo ne, tak má značnou díru ve vzdělání! Osobně si myslím, že by pan Forman nikdy nemohl natočit tak úžasný film, kdyby si v sobě do emigrace neodvezl ten maličký kousek českého vzdorovitého hipíka.          

Druhé setkání po létech.
Byl jsem velice nadšen, když jsem si přečetl pozvánku na letošní dobročinnou aukci. To, že člověk přispěje svou trochou do mlýna na dobrou věc, je za ta léta již jaksi samozřejmé. Ale co mě mimořádně nadchlo, bylo letošní téma. Šedesátá léta a styl hippies. To bylo něco jiného než Havaj či Evropská unie. I když nutno podotknout, že jsme si to  loni s havajskými tanečnicemi také pěkně užili. Ale Hippies to je úplně jiný level. Je to mé mládí, má vzdorovitá puberta, mé příjemné, i když místy rozpačité, vzpomínky. A tak velké díky organizátorům za to, že tuhle věc dělají. Umožní nám příjemnou a zábavnou formou přispět potřebným a přitom prožít krásný večer se svými přáteli. Krásný večer plný vzpomínek na dobu, kdy v Čechách bylo temno a kde přesto tu a tam nějaká ta květinka vykvetla. Ještě jednou díky a za sebe musím říci, že jsem si to letos opravdu náramně užil.

Váš Jindřich 

Jak to všem letos slušelo, se můžete přesvědčit v krátké fotoreportáži zde.

*) Ten protiatomový znak jsem si vypiloval sám. Ve škole při hodinách ručních prací ve školní dílně. Bylo to pod dohledem jistě kádrovaného učitele, což považuji za veliký paradox té doby. Měl to tehdy hoch asi také na háku, nebo netušil, o co vlastně jde. To už dnes těžko posoudit.

**) Při této souvislosti mě napadl jeden dobrý starý fór:

Prezident Husák stojí na manifestaci a hledí na jásající davy.
Najednou zaslechne takové slabounké volání: „Husákůůů, Husákůůů.“
Prezident se rozhlíží a nikoho nevidí.
Po chvilce se hlas ozve znovu: „Husákůůů, Husákůůů, Husákůůů.“
Prezident znervózní, točí se jak na obrtlíku, ale nikoho, kdo by na něj volal, nevidí.
Po chvilce se bezděky podívá nahoru a najednou uslyší: „Husákůůů, Husákůůů, to jsem já sluníčko, a kdyby ses třeba posral, tak večer budu na západě.“

P.S.

Jo, a na té úvodní fotografii jsem skutečně já. Na učňáku jsme dělali diskotéky pro holky za zdrávky a gymplu. Stavěli jsme zesilovače, bedny a barevné hudby. A když jsem sehnal dostatek dobrých elpíček, mohl jsem dělat i diskžokeje.