Výlet na kolečkových bruslích Berlín 2009
V červenci 2006 uspořádala šestice borců FAKO expedici „Z Děčína do Drážďan”. Prostup údolím Labe byl zjevně úspěšný, protože se nikdo neutopil. Při následném rozboru akce vyšlo najevo, že zřejmě zejména proto, že tito zkušení potápěči odložili pro jednou ploutve a flašky a vyrazili na in-linech a s baťůžkama (kde měli jiné flašky)! Navíc zážitky byly natolik silné, že po doléčení ran, což netrvalo ani tři roky, se aktivní členové FAKO rozhodli upořádat expedici novou. Což zase svědčí o tom, že pouze fyzické zdraví k pořádání podobných akcí nestačí ….
A tak na počátku května 2009 vyrazila šestičlenná výprava ve složení Alena Růžičková, Iveta Hrnčířová, Martina Kolářová, Martin Růžička, Roma Švaříček a Viktor Hrnčíř do bývalého vojenského prostoru nedaleko Berlína (http://www.flaeming-skate.de ). Zde totiž místní domorodci po odchodu bratrských vojsk vsadili vše na jednu kartu, reps. na 8 koleček. Díky štědré podpoře EU položili na staré vojenské silničky a stezky prvotřídní asfalt, na kterém si lze rozbít držku. Taky prvotřídně! Je ho již cca 210 kilometrů a prý ho bude víc. Kouzlo těchto kilometrů spočívá v tom, že je určen jen pro bruslaře, eventuálně pro lenivé cyklisty. Rozhodli jsme se jich co nejvíc ojet. Kilometrů, ne cyklistů!
Načasování bylo perfektní - když jsme v pátek po poledni dorazili a ubytovali se, začalo pršet. Nicméně několik litrů Chardonnay rozehnalo mraky a vysušilo asfalt. A tak jsme pozdě odpoledne vyrazili na aklimatizační jízdu. První malý okruh (asi 12,5 kilometru) utekl jako nic a proto jsme si ho po posílení v hospůdce nedaleko našeho penziónku dali ještě jednou ale v obráceném směru. Cestou jsme potkali jinou moc pěknou restauraci (pracovně označenou „ u zvířátek“), kde jsme se ošetřili různými povzbuzujícími nápoji a Soljankou (přeci jen tam po ruských bratrech zůstalo něco dobrého) rozhodli, že to zítra dáme!!!
V sobotu jsme tedy po vydatné snídani vyrazili na hlavní okruh. Prvních 22 kilometrů jsme sfoukli na jeden zátah jako nic. Protože však posledních 8 kiláků (z těch dvaadvaceti) bylo stále do kopce, odměnili jsme se v hospodě na vrcholku (nadmořská výška tohoto nejvyššího bodu v širokém dalekém okolí je cca 178 m n.m.) zutím bruslí, polívkou a nějakým tím pitím. Po přelepení náplastí a zapudrování jsme vyrazili na další etapu.
Ta začínala pěti kilometrovým sjezdem, na jehož konci jsme předvedli několik figur, nad kterými by i Werner užasnul. Dalších 33 kiláků této etapy byla pak brnkačka. Za zmínku stojí snad jen moment na celkově 53 kilometru, kdy byla šance okruh o zhruba třetinu zkrátit. Naštěstí srdce v tepové frekvenci 220 převládlo nad rozumem a na stezku slabochů se nikdo nevydal. Etapu končila na šedesátém kilometru, jak už to tak při dobrém plánování a dodržování itineráře bývá – hospodou. Když jsme shodili brusle a ponožky a zajistili si tak podstatnou část dvora restaurace, krásně jsme si hodinku povyprávěli o Dolgitu, Ibalginu, různých způsobech bandážování kloubů a tak.
Vyrazit na třetí závěrečnou etapu už bylo trochu těžší, protože nohy byly tak trochu těžší. Taky jsme si už při projíždění krásnými borovicovými lesy nebo poli s řepkou a s větrnými elektrárnami, tolik nezpívali. Nicméně bylo stále krásně a vidina cíle nás stále hnala vpřed průměrnou rychlostí skoro 15 kilometrů v hodině. Tím pádem se stalo, že jsme profrčeli kolem našeho penziónku a dokázali zabrzdit až o tři kilometry dál, v hospodě „u zvířátek“. Tam jsme již zkušeně anektovali kus verandy, což možná poněkud vyvedlo z míry účastníky nějaké rodinné oslavy, ale blíž než na tři metry se neodvážili. Personál si sice asi zpočátku stříhal, kdo nás obslouží, ale my jsme jim to vrátili útratou, která určitě převýšila tržbu od těch sucharů, co slavili o tři stoly vedle. Nešlo nám snad ani tak o to doplnit tekutiny, jako spíš dodat tělu anestetika!
Proto, i když poslední tři kilometry návratu domů jsme vlastně jeli už po čtvrté, museli jsme se pekelně soustředit, abychom nezabloudili. Třeba do škarpy. Každopádně po deseti hodinách jsme byli tam, odkud jsme vyjeli a mohli konečně oslavovat. Bylo co. Dali jsme „kilo za sedm“! Přesněji řečeno 100,2 kilometru za 7 hodin a 5 minut čistého času (dle GPS).
Asi nepřekvapí, že v neděli jsme už vyrazili jen na krátkou uvolňovací vyjížďku, necelých dvanáct kilometrů. Pak hop do auta a hajdy dom.
Takže expedice urazila cca 700 kiláků čtyřech velkých kolech a celkem 136,5 km na 48 malých kolečcích. Některá bude nutno vyměnit, ale stálo to za to! Fotogalerie
VH
