„Vyfotit mandarína a umřít“. Rčení možná nadnesené, ale skoro pravdivé.

Vyčíhat a vyfotit "mandarínky", to je opravdu již vyšší dívčí potápěčská. Číhal jsem na ně a fotil je, ale jen jeden jediný snímek jsem nakonec ulovil. A jelikož, je dost velká pravděpodobnost, že se na tak vzácnou lokalitu už asi znovu nedostanu, je rčení v úvodu v mém případě možná i pravdivé.

Jak se to vše seběhlo?
Po několika dnech potápění na Filipínách nám náš divemaster nabídnul potápění na lokalitě, kde se vyskytují Mandarinfish. Zajásali jsme, ale samozřejmě jsme netušili, do čeho to vlastně jdeme. Tyto malé krásně zbarvené rybky mají zajímavý rituál páření. Při soumraku, nejlépe v době, kdy je měsíc v úplňku, vyplouvají do volné vody nad úkryt v korálu a ve vzájemném objetí provedou svůj krátký milostný akt. Vše se to odehraje během několika sekund. Fotograf musí být neustále ve střehu a v naprostém soustředění. Dá se to možná přirovnat ke střelbě brokovnicí na asfaltové holuby, s tím rozdílem, že vy ale nevíte, kdy ten holub vyletí. Asi hodinu před západem slunce jsme plni očekávání dopluli na kýženou lokalitu. Byli jsme překvapeni, že je to vlastně malý přístav pro domorodé loďky. Dost rušné místo. V dostatečném předstihu ještě za světla, abychom rybky nerušili, jsme ihned po zanoření zalehli nad palouk parůžkového korálu. Ve hloubce dvou až tří metrů jsme museli být naprosto v klidu, v podstatě nehybní. Dokonale vyváženi v prostoru s lehkou oporou špiček ploutví jsme zaujali strategickou polohu. Za chvíli se setmělo. Oči si začaly přivykat temnotě. Tmu protínaly pouze paprsky stříbrného měsíce. Svítit baterkami jsme nesměli. Divemaster měl jenom speciální červené světlo, kterým prohledával korál a které údajně rybám nevadilo. Leželi jsme nehnutě a čekali. Půlhodina pryč, hodina, dvě. Neviděli jsme ani šupinu. Zmrzlý, úplně ztuhlý, a hlavně naprosto frustrovaný neúspěchem, jsme vylezli na loď. Cestou domu z neúspěšného ponoru nikdo nemluvil. Celý ponor naprosto k ničemu. Vyhozené peníze! Jen tak mimochodem, zkoušeli jste si někdy přepočítat cenu celé dovolené na jednu hodinu pod vodou? Tak to prosím v zájmu zachování svého duševního zdraví nedělejte! Ona možná i jedna vteřina vyjde na víc než jedno pivo. Přesto, už nevím kdo, ale těsně před vplutím do přístavu potápěčské báze, kdy z našich neoprenů ještě stékaly kapky neúspěchu, řekl: „Pojedeme znovu!“. A jeli jsme. Druhý den se ale bohužel celá story opakovala. Jenom já měl neuvěřitelné štěstí. Když už jsem si úplně ztuhlý s očima vykoukanýma říkal, že to budeme musit zase zabalit, tak to přišlo. Něco se najednou mihlo nad korálem. Cvak, cvak, cvak. Tři snímky a bylo po všem. Ještě pod vodou jsem netrpělivě na displeji fotoaparátu obrázky kontroloval. Hurá, jeden snímek vyšel! Po pár minutách jsme se vynořili. Jsem si naprosto jistý, že jenom mě bylo tehdy teplo. Hřál mě úžasný pocit naplněné touhy. To byste nevěřili, co endorfiny dokážou. Byl jsem ten den jediný potápěč, který mandaríny vyfotil. A i když to není snímek zrovna na výstavu, patří k mým nejdražším.

Tak ještě jednou ten samý obrázek ve skoro původní velikosti. Jen pro představu, že mandaríni jsou docela malé rybičky.