Ale začnu rokem 1958, kdy jsem byl přijat po dvoudenních talentových zkouškách na fakultu architektury. V ročníku nás bylo 28 (!) a tak jsme byli hned všichni kamarádi a jedna parta. Jeden z nás, Jiří Eckert, vynikající kreslíř a kytarista, si rychle získal respekt a když vyšlo najevo, že má dva bratry, z nichž Vladimír byl v té době již praktikující lékař, a všichni tři se již delší dobu věnují potápění, nebylo, jak se dnes říká, co řešit. Hned se připojili další- Milan Dzik, Vladimír Fencl, Jan Hrdinka, Vláďa Janovský, Zdeněk Materna, Petr Mezera a také žena, Jarmila Attlová. Já samozřejmě také. Celkem 9 osob. Z 28 je to docela dost, že. Neměli jsme nic, žádné ploutve, masky, šnorchly, o přístrojích ani řeč, organizováni jsme nebyli, nic moc jsme o potápění nevěděli, kromě bratří Eckertů, kteří měli v té době již „po domácky“ vyrobené masky z vrstvené gumy z duší do pneumatik, mimochodem velice dokonale seděly, samozřejmě přitažené, na rozdíl od dnešních pohodlných masek, velice silně, jinak by do nich teklo. Tak ty jsme si vzájemně půjčovali. Po skončení potápění jsme měli na čele a tvářích černé stopy po zteřelé gumě. Rovněž vyrovnání tlaku vody nebylo v těchto maskách snadné, a tak to byla dobrá škola.
Jak jsem již uvedl, neměli jsme nic, ale měli jsme velké nadšení, cítili jsme, že nás čeká cesta do neznámé přírody a romantika. Těšili jsme se na něco o čem jsme téměř nic nevěděli. A tak pro nás přednesl první přednášku Vladimír Eckert, který jako doktor měl o fyziologii potápěče potřebný přehled. Dozvěděli jsme se co se v našem těle děje s ohledem na tlakové a teplotní změny. A část z nás se vydala na první potápění „na hubu“ do zátoky Masník na Slapskou přehradu. Vybavení: Stany, tehdy ještě bez podlážek, a tak se musely vykopat stružky kolem stanů. Doma šité spacáky a různé deky, samozřejmě žádné nafukovací matrace, karymatky neexistovaly. Kotlíky a různé plechové vybavení na vaření. Vařili jsme hlavně ovesnou kaši se sušenými švestkami, ochucenou rumem. Pro potápění: Masky Made in Eckert, dále jakési podivné východoněmecké ploutve s designem šupin mořské panny, naprosto neúčinné, šnorchly narychlo vlastnoručně vyrobené z PVC trubek ohýbaných nad plynovým sporákem, řádně ohněm zčernalých a opálených, bez gumového náústku, ukončené individuálním prořezáním, do kterého se zkrátka každý musel nějak zakousnout. Proti chladu relativně dobře fungovalo přiléhavé „jegrovo“ spodní prádlo s vlasem, prudce elegantní, neb jsme používali zásadně bílé. A šli jsme na věc. Byli jsme vyznavači volného potápění, konec konců jak jinak, když jsme neměli ještě žádný přístroj a tak jsme na plovák připevnli 10m lana s kamenem, ke kterému jsme sestupovali. Napoprvé to nebylo snadné, ale byli jsme vytrvalí a když jsme první den úspěšně skončili, měli jsme všichni úplně krvavé bělmo v očích. Mazali jsme večer do Živohoště do hospody s telefonem a volali Vladimírovi s dotazem, zda neoslepnem. Nejdřív nám vynadal a pak nás uklidnil a vše vysvětlil.
Na Masník jsme jezdili 3 roky, později jsme se potápěli na přehradě Souš u Tanvaldu, ta byly studená, voda sice čistá, ale nic k vidění. A taky tam stále pršelo. Ale nám se tam i přesto moc líbilo. Měli jsme vyrobená z větví křesílka, a kostru kajaku, kterou jsme potáhli celtami, a jako dopravní prostředek pro cestu za nákupem do místního konzumu to dobře posloužilo. Potápěli jsme se několikrát denně a rychle jsme se zlepšovali. Při odjezdu domů jsme svázali kostry dohromady, zatížili, potopili asi do 10 metrů, zaměřili a další rok opět vylovili a použili. Dalším naším terénem se stala přehrada Pastviny. A tak jsme ve třetím ročníku v roce 1961 založili u existující ZO Svazarmu na fakultě potápěčský klub.
Zas tak to snadné nebylo. ZO sloužila hlavně jako autoškola a tak naše zaměření bylo motoristům poněkud vzdálené. Ale Jirka Eckert a já jsme byli vytrvalí a tak se podařilo i koupit jednoho „slavíčka“. Pamětníci ví o co jde, nepamětníci, nechť si to zjistí a doplní si znalosti z historie. Našli jsme si i své potápěčské guru – Josefa Mergla a Petra Karhana. Ti nás zasvětili do všech tajů a tak jsme nakonec absolvovali v srpnu v roce 1961 potápěčský kurz v Hříměždicich pro B stupeň s instruktorským oprávněním pro B stupeň. A o rok později ústřední kurz pro C stupeň s instruktorským oprávněním pro C stupeň a oprávnění pro potápění s kyslíkem (První výtisk informačního zpravodaje o sportovním potápění „potápěč“, č.1, březen 1964, str.14). V Hříměždicích jsem se v roce 1961 poprvé setkal s Pavlem Grossem. A za okolností pro něj velice typických. My jsme s Jirkou Eckertem dorazili z Dobříše dílem pěšky a dílem stopem, o hodně dřív než byla prezentace kurzu. A tak jsme se šli podívat k lomu. Vystoupali jsme na kopec, před námi se oteřela kotlina s vodní hladinou. Na malé rovince, u dohasínajícího ohně, se tyčila štíhlá postava, stojící na hlavě a opřená o lokte. Myslím, že je to v józe figura svíčka. Jinak nikde nikdo. Byl to Pavel Gross. S Pavlem jsme se setkali vícekrát a dokonce při významné akci, kterou ještě uvedu.
Díky našim instruktorským oprávněním se náš klub velice rychle rozrostl, postupně velmi dobře vybavil a myslím, že mnoho našich členů bylo a je velice dobrými potápěči. Za celou existenci si nevzpomínám na žádnou mimořádnou potápěčskou událost, která by ohrozila zdraví nebo život potápěče. Potápěčské kurzy byly v té době, podle mého názoru, také daleko důkladnější a cesta k udělení jednotlivých stupňů opravňujících k potápění s přístrojem byla daleko tvrdší. Kromě předepsané metodiky, v podstatě převzaté od CMAS, probíhaly kurzy v dostupných domácích podmínkách – v lomech a na přehradách s chladnou vodou, omezenou viditelností, s vybavením, se kterým by si dnešní frekventant asi nevěděl rady. To všechno bylo dobrou přípravou. Přátelství s Merglem a Karhanem dalo našemu klubu mnoho. Kromě odborné podpory se stali nejaktivnější členové klubu součástí několikaletého potápěčského programu, který připravoval a řídil neúnavný Josef Mergl. Orientace na Svazarm ho příliš neuspokojovala a tak se opíral především o schopné potápěče z různých pražských klubů a oficielní podporu hledal mimo Svazarm. V roce 1963 jsme byli přizváni k natáčení filmu „Pojďte s námi do zeleného šera“, který byl natáčen kameramanem Vladimírem Lorenzem z Čs. krátkého filmu. Film se točil v bulharském Primorsku, v oblastimysu Maslen Nos. Pro nás to bylo první potápění v moři. Většina našich ponorů pro krátké záběry byla na nádech v pracovní hloubce do 20 metrů. S přístrojem jsme se pochopitelně potápěli rovněž, ale pro delší záběry, kterých bylo podstatně méně. O rok později připravil Mergl další akci, rovněž mimo oficielní podporu Svazarmu. Mediální podporou byl deník Mladá fronta a Zdeněk Domkář z redakce, jehož články o akci v deníku vycházely.
Ve spolupráci s archeologickým muzeem v Pule jsme pod vedením ředitele muzea, profesora Mlakara, byli součástí velké skupiny potápěčů z Rakouska, Francie a Slovinska, kteří prováděli archeologický průzkum dna podél břehů Savudrie v severní oblasti Jaderského moře nedaleko Terstu. Podmínkou účasti byla absolutní technická soběstačnost každé výpravy. Pro pracovní potápění byla zajištěna Oceánografickým institutem v Portoroži, který vedl profesor Jože Štirn, velká loď Argonaut. Pro potápěče z Rakouska a Francie to bylo příliš mnoho namáhavé práce a neatraktivní potápění a tak skupinu brzy opustili. Pro nás to byla naopak velice zajímavá činnost v moři, které jsme dosud nepoznali. Zajímavé to pro nás bylo i ekonomicky, protože jugoslávský partner zajistil stravu a pozemek pro stany a uložení technického vybavení. Motokov nám zapůjčil nákladní automobil pro technické vybavení, včetně výkonného kompresoru. Ve své době to byla rozhodně významná akce. Po odborné a technické stránce byla podpořena účastníky z více pražských klubů i jedinci, kteří vůbec členy Svazarmu nebyli. Mergl si do obsazení nenechal mluvit a velice systematicky zvažoval každého člena výpravy. Ta skončila velice úspěšně a tak nám jugoslávská strana ještě vyjednala prodloužení pobytu na Murteru, v místech, kde nebylo povoleno žádné kempování. Co to pro nás v té znamenalo asi není třeba zdůrazňovat. Celou akci zachytil opět kameraman Čs. krátkého filmu Vladimír Lorenz v krátkém filmu „Potopená minulost“.
Na úspěšnou akci v Savudrii navázala v roce 1965 akce, která pro československé potápění patřila svým obsahem mezi nejvýznamnější. Pokračovala započatá osobní spolupráce Josefa Mergla s profesorem Mlakarem a profesorem Štirnem, stále s podporou Mladé fronty a Zdeňka Domkáře, která vyústila přípravou další akce. Její náplní bylo pokračování archeologického průzkumu v oblasi poblíž Puly. Akce byla rozšířena o první dlouhodobý pobyt českého potápěče pod vodou, který připravil Pavel Gross. Postavil podvodní kabinu Xenii 1, vytvořil plán technického zabezpečení svého třídenního pobytu pod vodou a společně s Merglem a rozsáhlou podporou Oceánografického institutu v Portoroži, vedeného Jože Štirnem, byl tento pobyt úspěšně proveden. Akci v Portoroži vedl Mergl, kterému pro jeho nekompromisní organizační schopnosti byla přisouzena Domkářem přezdívka car. Druhá část výpravy, archeologický průzkum dna v oblasti kolem Puly byla po organizační stránce svěřena Merglem mě a tak mi šprýmař Domkář přisoudil přezdívku carevič. Zdeněk Domkář, bodrý nepotápěč, se úspěšně staral o optimistickou náladu výpravy, technickou stránku věci zajišťovali neméně úspěšně Josef Voříšek a Josef Šimko. Polní kuchyň obstarala a dobrou náladu tak podpořila má matka. Práce trvaly 28 dnů v průměrné hloubce kolem 20 metrů. Maximální pracovní hloubka byla 34 metrů. Dopravu po vodě zajistilo archeologické muzeum v Pule. Náš tábor jsme rozložili na ostrově Veruda (také Fratarski otok), který byl v té době obýván pouze rodinou Ivana Matvjejiče, starého a milého šlachovitého dědy, jehož žena nás občas pozvala na speciality své kuchyně. Jinak bylo na ostrově zakázáno jakékoli kempování a pobývání. Ostrov byl v té době skutečně panenský. Nalezli jsme a vyzvedli velké množství starých řeckých amfor, různého typu, které jsme dobývali ze dna pomocí krumpáčů, kladiv, majzlíků a různých páčidel. Vše bylo před zahájením prací pečlivě zakresleno, zaměřeno a fotografováno. I tato akce skončila velice úspěšně.
Dosažené kontakty jsme ještě pár let drželi, ale k tak rozsáhlým a významným akcím již nedošlo. Kratší, rovněž pracovní a tématicky zaměřené akce zachytil na kameru Jirka Švorčík. Pokud se týká ostrova Verudy, byl ještě naším útočištěm pro dovolené, naposledy v roce 1983, kdy náš klub organizoval na ostrově společné potápění našeho a českolipského klubu, vedeného Mirkem Šuhajkem a Frantou Binderem. Síla našeho klubu, podpořena pracovitou partou vyústila v další čin, kterým se trvale klub zapsal do historie československého sportovního potápění.
Počátkem sedmdesátých let minulého století byl náš klub propagátorem nejmladšího potápěčského sportu – podvodního ragby. Bez přehánění si můžeme přiznat, že klub FA ČVUT – klub potápěčů svazarmu Praha (dnes Klub potápěčů FA PRAHA), je zakladatelem tohoto sportu. Přes zkostnatělost svazarmovských orgánů se nakonec i turnaje tohoto sportu dostaly do plánu oficiálních svazarmovských soutěží a náš turnaj o „Pohár 17. listopadu“ je prvním a nejstarším turnajem v podvodním ragby. První ročník se konal v roce 1975.
Na činnost v minulém století vzpomínal bývalý dlouholetý
předseda a zakladatel klubu Arnošt Navrátil
